Nikdy jsem si nemyslela, že by láska mohla být taková. Já jsem lásku znala vždy jenom z příběhů. Stalo se to a stalo se tamto, hrdinka a její vysněný princ se do sebe zamilovali a všechno skončilo happy-endem. Zajímalo by mě, proč jsem si vždycky myslela, že to tak bude i pro mě. 

No..... zase mě něco popadlo XD

Rated: Od 12 let
Kategorie: Nabari no Ou
Postavy: Miharu Rokujou, Yoite
Žánr: Tragédie / Darkfic / Depresivní
Upozornění: Shonen-ai
Obsah:
Byl požádán o prozbu a teď váhal, protože se zamiloval. On, který mu byl tak podobný. Ukradl mu srdce a i tak stále chtěl, aby jeho existence zanikla i se všemi vzpomínkami na ni. Shinigami na pokraji smrti a malý démon, který v sobě nosil všechnu vědomost světa. To, co mezi nimi bylo, nebylo jen pouhé přátelství.
Poznámky:
Povídka byla sepsána v náhlém pohnutí mysli a slz nad epizodou 18 (či 19). Yoite uslyšel, že mu již zbývá 1 měsíc života a utekl z nemocnice.


Nevěděl co dělat, srdce mu bušilo jako o závod, když držel v náručí to, co mu bylo tak drahé. To, co mu dalo sílu do života.
Nikdy by si nepomyslel, že nastane den, kdy bude k něčemu tak připoután. Nikdy by si nepomyslel, že lidský život, život někoho pro něj bude tak moc důležitý.
Tělo v jeho náručí bylo slabé.
Klepalo se.
Oči, které na něj hleděly s nadějí a zoufalstvím, byly jako zrcadlo, které ukazovalo jeho vlastní duší. Chtěl, aby mohl být s ním.
Nechtěl, aby to, co pro něj bylo tak důležité, bylo ztraceno, i když to slíbil. V ten den, kdy poprvé navštívili jejich tajné místo. Teď si nebyl jistý, jestli to bude schopen někdy vyplnit.
Ne, to ani nebylo to správné slovo.
On nechtěl, aby to musel vyplnit.
Chtěl, aby to, pro co žil, zůstalo tady s ním. Aby důvod, proč jeho život dostal tolik barev, zůstal spolu s ním. A ne jenom ve vzpomínkách nebo ještě méně. Protože požadavek, který po něm chtěl, by znamenal, že i vzpomínky na jeho samotného by byly vymazány z paměti všech.
Cítil již od prvního setkání, že je něco poutá dohromady, neviditelná pouta. Něco, co je mělo přivést dohromady.
Důvod, proč Yoite chtěl neexistovat a Miharu chtěl, aby existoval. Jako by všechno, co doteď bylo, mělo být jenom připravením na jejich setkání.
„Miharu.“ Sníh, který na ně padal, byl ledový. Ale Miharu tomu nevěnoval pozornost.
Jenom se držel jeho.
Svého Yoiteho.
Yoite se svoji stoickou, ledovou, apatickou náladou. Vše co na něm bylo, bylo jako by se díval do zrcadla. Jako by jenom viděl to, co by se z něj mohlo stát.
Ale on nechtěl, aby to, co mu bylo tak blízké, zmizelo. Nestaral se o sebe.
Pouze nechtěl, aby Yoite zemřel. Protože Yoite byl to, co ho drželo při životě v tomhle šíleném světě plném nebezpečných technik, ninjů, hijutsu a celého ShinraBanshou.
„Miharu…“ mladík vykašlal krev, jen se pokusil nadechnout. Miharu kolem něj ovinul ruce ještě pevněji.
„Nemluv… Prosím Yoite… Neumírej… slíbil jsi mi to.“ Zoufalství v jeho hlase bylo slyšet tak moc, že i Yoite na pokraji svých sil dokázal poznat, že je něco špatně.
„Miharu?“ šeptnul.
„Šššš… neboj… nic se neděje. Všechno bude v pořádku.“
Chtěl to. Aby se jeho malá víla objevila a vyplnila mu jeho přání. Ne aby zničila existenci Yoiteho, ale aby ho zachránila, vymazala všechno zlé v jeho životě.
Aby mohl být s ním.
S Yoitem, kterého znal. Ne s tím zahořklým, ale s tím slabším Yoitem, který ho nechal, aby mu ovázal šálu kolem krku. S tím, kterého ochraňoval.
Přál si, aby mohl být s ním. Strávit s ním celý život. Aby jeho druhé já nikdy nezemřelo. 
Lehce se natočil a vtiskl mu polibek do koutku úst. Yoite pod ním ztuhl. Modré oči na něj přilepené v šoku.
„Gomen… jenom… nech mě.“ Slova mu šla přes rty těžce, červenajíc i za situace, jako tahle. Kdy Yoiteho rty chutnali po krvi a to zakusil jenom část toho, co chtěl. Přesunul se ještě trochu. Zavřel oči a přitiskl své rty na ty jeho.
Políbil ho. Kolikrát o tom snil.
Tolikrát si představoval, jaké to bude, ale žádná z jeho verzí rozhodně nezahrnovala Yoiteho v nemocničním oblečení a v rudé krvi okolo sebe. A sníh, který na ně padal, rozhodně měl v jeho představách jiný význam, ale bylo mu to jedno. Hlavní bylo, že směl mít to, co tolik chtěl.
„Yoite,“ zasténal tiše.
Věděl, že Yoite již téměř ztratil smysl hmatu. Ale i tak doufal, že tohle cítil. Že to, co teď cítil Miharu, cítil i Yoite. Ale Kami-sama měl zřejmě jiné plány.
„Nedotýkej se mě!“ Nevěděl, kde se v Yoitem vzala tolik síly, ale odstrčil ho od sebe.
„Yoite…“ Miharu se na něj podíval. „Sukidayo.“
„Neříkej to!“
Postoupil pár kroků. Yoite byl stále slabý. Teď ještě možná slabší po tom, co ho odstrčil.
„Nedotýkej se mě!“
Klekl znovu k němu a objal ho.
„Nech mě, prosím, milovat tě.“
Chtěl, aby ho mohl ochránit. To, co mu bylo drahé. Aby mohl být s ním.
Aby se s ním sblížil. Aby ho mohl milovat. Aby… byl někým významným pro Yoiteho. Protože Yoite byla síla jeho života. Protože Yoite byl to, co ho popohánělo v tom, aby obnovil síly ShinrouBanshou.
 Aby mu mohl splnit přání. A možná…. To ani nebude to původní přání.
A možná při tom i zemře. Ale věděl, že nechce, aby Yoite zemřel. Nebo přestal existovat. Proto se rozhodl, že ho nenechá zemřít. Požádá ShinraBanshou o splnění přání. Aby Yoite žil dál.
Aby žil dál a Miharu s ním.
Protože to je jediné, co může být v takové situaci možné.
Protože Miharu si nemohl pomoct a nemilovat Yoiteho.
Protože Yoite si nemohl pomoct a nebýt takový, jaký byl.
Protože mezi nimi bylo víc než jen přátelství.

Slyšel výbuch… Nebylo třeba, aby mu někdo říkal, aby zrychlil. Jeho tělo se pohnulo automaticky, Judaime… V jeho pokoji. Něco se stalo.

„Judaime!“ Jakoby ho snad nějaká síla hnala kupředu, v rychlosti zazvonil na zvonek a hned, jak ho Judaimeho matka vpustila do domu, se rozběhl nahoru po schodech a už za běhu vytáhl jeho obvyklost. Dynamity. Spousta vzpomínek.



Před pokojem se zastavil, najednou mu netlouklo srdce. Bylo ticho. Hrobové ticho… Otevřel dveře. Na zemi ležel on. Byl v obleku, vypadal starší, měl delší vlasy, ale byl to on. A nehýbal se a byl mrtvolně bílý. Než stačil zjistit, co se mu to vlastně stalo, objevila se mu před očima 10-tiletá Bazuka a než se nadál, byl vtažen do mezisvěta.


Kolem něj byl typický narůžovělý dým, a když se rozptýlil, stál před ním zase normální Judaime. Stejný naivní pohled v očích. Stejné rozpustilé, normálně dlouhé vlasy. Byl to on. Jeho Judaime.
„Ah! Normální Judaime! Myslel jsem si, že jsem byl přenesen deset let do budoucnosti.“ Judaime vypadal šokovaně, a jakoby snad ani nebyl rád, že tu byl. Trochu ho to mrzelo. Judaime byl vždy ten, koho si nejvíce vážil. Od té doby, co mu Judaime zachránil život a on se stal jeho pravou rukou. Položil by za něj život. Udělal by cokoli, jen aby ho viděl usmát se. Díky němu. Jenom díky němu.
„Ne, Gokudera-kun. Tohle je budoucnost.“ Vypadal trochu… jakoby ho něco trápilo. Nechci, aby se trápil. Kvůli ničemu. Nikomu.
„Taky jsem byl přenesen z minulosti.“ Nervózní úsměv. Gokudera miloval každý úsměv, kterým se usmál. Miloval každý krok, který na tomhle světě udělal. Miloval ho celého.
A pak zase řekl nějakou pitomost o tom kravském idiotovi, a pak si toho všiml.

„Hmmm, co to je? Vypadá to jako rakev.“ Pravda. Judaime v tom právě teď seděl. Z té věci se linula zvláštní, příjemná květinová vůně. Když trochu nabrousil své smysly, zjistil, že je i v lese, kolem něho zpívají ptáčci a krásně to tu voní. Květiny v té věci ovšem byli daleko působivější. Ale nebyl to jediný pach. Taky takový ledový.
„Ono to nejenom vypadá…“ Rakev. Proč rakev? Proč? Proč? Proč on? Proč Judaime? Proč ho neochránil? Proč nebyl schopen pomoci mu? Proč nebyl schopen zemřít pro něj?
Proč Judaime zemřel? Proč byl Judaime v rakvi? Proč on žil, když Judaime ne?
Proč nedokázal zachránit jediného člověka, kterého kdy miloval. Nedokázal splnit svoji úlohu jako pravá ruka svého pána. Nedokázal splnit očekávání, která na něj byla kladena, možná ne Judaimem, ale ostatními. Nedokázal splnit zachránit to, co mu bylo drahé. Nedokázal ochránit svoji ragione per vivere. Ale miloval ho. Miloval ho vždy. Miloval ho celým srdcem, ač to bylo jeho o deset let starší já, nebo klidně o dvacet let starší já. Miloval ho, vždy a měl pocit, že by ho miloval, i kdyby zemřel.


To byla fráze z jednoho románu, který matka milovala. Častokrát mu čítala některé části, a i když tenkrát ještě nerozuměl, tahle věta mu v paměti zůstala. Hlavní postava šla do války. A jeho milá z toho byla nešťastná. Pak vykřikla ta osudná slova.


Čas od času jsem přemýšlel, proč mu vlastně říkal Judaime. Všichni ostatní mu říkali jeho vlastním jménem, ale Gokudera vždy jenom Judaime. Vongolla Decimo. Možná díky tomu, že mu byl zavázán. Nebo třeba jenom kvůli tomu, že se nechtěl lišit od ostatních. Nebo třeba právě naopak, že se chtěl lišit.
Bylo to jedno. Teď už bylo vše jedno. V budoucnu zemřel.
Podle všeho je tu ale možnost jak tomu zabránit. Bude se snažit. Snažit se pomoci. Aby jeho ragione per vivere přežilo. A pak možná, po nocích, kdy všichni ostatní tiše spali, pokoušel se neslyšet pláč z horních matrací, kde přebývala jeho amato uno.


Veškeré chyby v Italštině připisujte Google překladači. Jediný, kdo se kdy v naší rodině učil Italsky, byla matka a ta toho už většinu zapomněla… Pomalu ani neumí říct číslovky jako je první, druhý třetí. Jedna, dva tři zatím ano… to i já až do devíti…

Bara, il pianto e il profumo dei fiori: úžasný název pro povídku který jsem vymyslela já… „Rakev, pláč a vůně květin“
Judaime: Desátý. Gokudera tak hodně říká Tsunovi. Vlastně jinak mu neřekne XD…
Ragione per vivere: podle google překladače to je „důvod k životu“. Kdyby to bylo špatně, dejte vědět.
Ho amato voi, anche se č morto: Milovala bych tě, i kdybys zemřel
Vongolla Decimo: Desátý Vongolla. Viz druhá vysvětlivka.
Amato uno: milovaná osoba. (popravdě by se to spíš mělo referovat jako beloved one ale to znamená úplně to samé XD)

Víš, vždycky jsem chtěl vědět, co ke mně vlastně cítíš? Co pro tebe znamenám?

 Nikdy jsem si příliš nebral tvoje řeči o tom, že jsme dva kluci a že se nemůžeme vzít. V našem království to ale bylo povoleno, stejně tak v celém tomhle světě.

Vždycky jsem se spoléhal na to, že se do mě nakonec zamiluješ, že přeci jenom láska, kterou k tobě chovám, bude mít šanci rozkvést. Věřil jsem ti, důvěřoval v tebe, v tvou osobnost.

Když jsem tě mohl cítit v pevném objetí, které pro tebe zřejmě nic neznamenalo, srdce mi rychle tlouklo a já se nachytal čichající k tvým vlasům a vychutnávající si každou vteřinu.

Jenže ty jsi v následující vteřině všechno popřel. Jakýmkoli způsobem. Jako bych pro tebe nebyl víc než jenom bratr.

Když jsem mohl cítit tvoje ruce pevně ovinuté kolem mého pasu při jízdě na koni, byl jsem tak šťastný, že bych mohl umřít. Přál jsem si, abys kolem mě držel ty paže ovinuté navždy. Abys mne miloval, líbal, důvěřoval ve mne a moji lásku.

Pak, když zmizel Konrád, nemohl jsem si pomoct a žárlil jsem dokonce i na svého bratra, protože tvoje mysl jím byla zcela zaměstnaná. Přál jsem si, abys o mně taky tak často přemýšlel. Abys mi věnoval stejné pozornosti jako mému bratrovi.

Moje slova jako by tebou ani nikdy neprocházela. Slova, že tě ochráním, se jakoby odrážela od tvé mysli a ani nedorazila k tvému podvědomí. Celé tvé já bylo zaměstnáno Konrádem. Každá myšlenka mu patřila.  A já byl vzteky bez sebe. Nemohl jsem ani pořádně přemýšlet přes tu mlhu žárlivosti, která mě ovládala.

Každý dotek, který jsi věnoval jiným lidem, pro mě byl jako rána do srdce, každý úsměv jako šíp, který se do mě zapíchává zas a znova. Do jedné té samé rány, aby ji pořádně vyhloubil a zničil tak moji lásku.  

 

Pak se objevil ten zpropadený Saralegi a já nemohl dělat nic jiného, než se dívat jak se zamilováváš, přestože tě ten bastard jenom využíval.

Lámalo mi srdce každý úsměv, který patřil shoushimaronskému králi, každé pohlazení ruky, když předstíral, že je smutný. Při každé lži. Vše, naprosto vše.

I to, že jsi Saralegimu opakovaně věřil, potom kolikrát tě zranil. Zradil. Podrazil.

Zajímalo mě, jestli bys mi taky odpustil, kdybych tě zradil. Jestli by ses taky zase jenom usmál a věřil mi dál, jak to dokazuješ s mladým králem.

Copak je král o tolik víc, než je princ? Copak bych se měl stát králem, aby sis mě všiml?

Už jenom to že jsem byl navržen na post dalšího Maoua, by ti mělo signalizovat, že jsem taky uctívaný a milovaný!

Ale ty sis vybral Saralegiho jako toho, komu věnuješ své city.

Dal jsi je člověku, který každý z těch čistých citů vzal to nejsilnější, využil je a nakonec odhodil. Člověk, který stál jenom o tvoji sílu a ne toho, kým ty jsi doopravdy byl. Chtěl si přivlastnit Maoua a ne Yuuriho. Jako nějaké divoké zvíře, které se vypustí, když má potíže.

Nebylo pochyb, že já pro tebe nikdy nebudu signalizovat nic jiného než bratra. Přítele, který bude vždy stát po tvém boku a bude ti pomáhat.

Přehlížel jsi moje city. S výmluvami tak ubohými, že bych to od tebe ani nečekal. Člověk, který miloval všechny, neměl ani kousíček lásky navíc, aby mi ji mohl dát.

Abych se mohl stát něčím víc než jenom blízkým přítelem. Aby slova snoubenci nabyla svého významu. Nového směru, který by mi dal o důvod víc žít než jenom tvá ochrana.

 

Pocit, že má láska nikdy nebude opětovaná stejnou nebo i větší měrou, mě pomalu užíral, až jsem nakonec onemocněl. Gizela to nazvala „onemocnění vyvolané opakovaným stresem."

A řekla, že tomu nelze pomoci. Že jediná šance bude odstranit původ mého stresu.

V tu jedinou chvíli jsi mi zase věnoval tolik pozornosti, že jsem byl štěstím bez sebe. Avšak má horečka neustoupila, stonal jsem několik dní. A ty jsi nakonec přišel, lehl sis mi do postele a přitiskl jsi mě do svého objetí.

A já pošetilý ti všechno vyzradil. Moji lásku k tobě, nenávist a závist k Saralegimu. Vše i moji touhu po tobě, která každým dnem rostla. Vše bez zábran.

A jedinou odpovědí mi bylo ticho a pak slova, která mi zničila můj svět. Svět obarvený láskou, občas ušmouhnutý tmavou barvou jako znak věcí, které se postavily do cesty mojí naivní lásce.

Věci, které se dostaly do cesty naší lásce.

 Jako třeba Saralegi.  Ta největší šmouha ze všech.
 
„Promiň, Wolfe. Ale nemohu tvoje city opětovat. Moc mě to mrzí."

Nevím, co dál se stalo poté, protože jsem nejspíš omdlel z přílišné bolesti nad slovy, která jsi vyslovil.

Ale když jsem se za pár dní poté probudil, naše zasnoubení bylo zrušeno. Slova krále, kterým ani já princ nemohu odporovat.

A já zůstal se zlomeným srdcem opět sám ve svém nyní již temném světě. Ve světě s plátnem tak černém, že by mu nemohla konkurovat žádná jiná černá.

Protože tentokrát ten šíp zajel příliš hluboko a příliš zranil. Protože tentokrát jsem poprvé za život doufal, abych mohl být mrtvý, bez ohledu na to, kolik lidí by to rozesmutnilo. Bez ohledu na to, že by strýček Waltorana, matka Cheri, bratři Konrád a Gwendal trpěli.

Pro tuto chvíli jsem si přál už jen umřít.
Protože co je ještě horší než neopětovaná láska? Láska ze soucitu.
A než mít jen ji, to už by snad bylo lepší nežít vůbec.


Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím tvůrců knižní série, anime a mangy Kyou Kara Maou.

Obsah:
Misaki přemýšlí o slovech Usami Fyuhika, Akihikova otce a je z nich v depresi.
Kdo by přeci nebyl vždyť Misaki se stal: "problematickou existencí" což byla jedna z věcí které Misaki nesnášel ze všeho nejvíce...
Je to krátká jednorázovka.... měla jsem takové mrtvé období kdy bylo vše na světě hnusné... tak je tu tohle

Přístupnost: Od 15 let
Kategorie: Junjou Romantica
Postavy: Misaki Takahashi
Upozornění: Shonen-ai
Žánr: Tragédie / Darkfic / Depresivní
Poznámky:
Tato povídka byla inspirována tím jak Akihikův otec Usami Fyuhiko řekl Misakimu, že je pro něj problematická osoba od té doby, co se stal Usagiho milencem. V Epizodě 11, předposlední… jsem měla takový zvláštní pocit.
Takový mívám, když přichází nápad na povídku, jednorázovou.
Každý snad ví jaký je rozdíl mezi mými jednorázovkami a kapitolovkami XD
Jednorázovky jsou v podstatě daleko více smutné, protože jsou obvykle psány se splínem na srdci XD...
Poslední dobou to jde ale lehce... asi proto, že nemám moc dobré období.... zase se vracím do Ruska a teď z toho mám daleko větší strach než předtím... čas od času mám večer i panickou hrůzu že odjedu a když přijedu, moji nejbližší tu už nebudou a já budu sama....
Jestli vím něco jistě... jako že v mém životě není jisté nic, tak určitě už nikdy nevstoupím na ruskou půdu počínaje prázdninami...
Maximálně v ten den, kdy se máma rozvede s jejím manželem a já si tam dojdu pro svoje věci, abych si je mohla odvést....
Mno... ale nebudu na ně posílat neštěstí.... Jak už jsem řekla.... poslední dobou jsem hodně zoufalá a tak... proto jsem hodně vděčná třem lidem... Wayce, protože udělala nejnádhernější věc na světě a to, že na moji prosbu začala překládat mangu Junjou romantica... já jsem editorka.... Veronice.... protože jí dlužím hodně za ta léta od té doby, kdy jsme začala psát a poprvé jsem poslala svoji povídku k ní.... (Popravdě XD skončila v koši a už nikdy neuviděla světlo světa XD)
A taky mému tátovi.... ten musí nést moje odchody asi nejhůře, protože jsme se v minulosti s tátou moc neviděli. Bylo to kvůli tomu, že se máma a táta rozvedli... což se asi dělo polovině populace na světě XD
Každopádně mám vás všechny tři moc ráda.... a děkuji za to, co jste pro mě udělali...






Ta slova… Krutá a zároveň ochranitelsky něžná se mi promítala stále dokola a dokola. Nedokážu si představit, že bych měl být od tebe odtrhnut. Možná, že nejsem schopen to říct, ale miluju každou část tvého bytí.
Od tvé hrozné osobnosti, žárlivosti a dokonce i toho, jak nikdy nebereš ohled, jestli chci já nebo ty.
Už od té první chvíle, kdy jsem tě uviděl, jsi mě přitahoval. Dřív bych to neřekl ani při mučením natož dobrovolně, ale teď mohu říct, že ano.
A pak všechny ty problémy okolo Haruhika-sana, Kaoruka-san a nakonec ten nejhorší s tvým otcem. Nejsem si jistý, jestli bych tě dokázal opustit. Zvykl jsem si na tebe, zamiloval se do tebe, věřím v tebe, toužím po tobě a kdykoli můžu s klidem říct, že tě miluji.
Ne tváří v tvář tobě… Na to mám až příliš hrdosti, ale vím to.
Že ten pocit, který jsem v životě necítil - a to láska k cizímu člověku, někomu kdo není v rodině, láska tak bolestivě krásná, že by vydala na desítky let.
Pořád mi v hlavě zní těch pár slov vyslovených v ochraně. Jako bych já mohl způsobit problémy tobě, jako bych ti já mohl ublížit, jako bych já mohl zničit to krásné v tobě. To co jsme si vybudovali.
Naši jemnou krásnou lásku.
V hlavě mi to stále zní… Je jedno, jak moc se snažíš mi ulevit, jak dlouho se se mnou miluješ, ani jak moc se na mě usmíváš tím svým typickým úsměvem, vždy to jenom uleví na pár chvilek.
Pak zase přemýšlím o tom, jak moc bych mohl ublížit někomu, koho miluji. Asi je to tak. Ti, kteří ublíží nejvíce, jsou obvykle ti, kteří jsou srdci nejblíže.
Ale já… Nechci od tebe odejít. Jenom z té představy mě bolí u srdce.
Chci s tebou být dost dlouho na to, abych tě mohl kompletně poznat. Abys patřil jenom mě. Abys byl jenom můj.
Začínám chápat pár věcí. To proč jsi takový, jaký jsi.
Zamlklý a tak dětinsky smutný. Někdy tě nachytám, jak se tváříš smutně. Když náš vztah začal, bylo takových chvílí daleko víc, ale teď už jich tolik není.
Ale stále mám pocit, že někde tam uvnitř tebe se bojíš. Že bych ti mohl ublížit, odhodit tě, zradit tě.
A já se snažím… Tak moc se snažím, aby sis to nemyslel, protože tě miluji a na tom se doufám nic nezmění.
Pro obyčejného člověka, jako jsem já, je jasné, že je to trochu těžší. Vypořádat se s luxusem a rozhazováním, které děláš a s tvojí šílenou, sobeckou osobností.
Kolikrát jsi už přivedl lidi jako je Aikawa k šílenství?
Kolikrát si přivedl mě k šílenství?
Ale i přesto se nic nemění. Ať si každý říká, co chce, ať mi Usagi-ani říká, že mě miluje, ať Sumi-senpai říká, že tě miluje, ať jsem se stal problematickou existencí pro tvého otce. Já zůstanu!
Pokusím se být milejší!
Pokusím se být vstřícnější!
Tolerantnější, láskyplnější a možná, že tvoje pochyby zmizí.
Možná… Nebo taky ne…
Vím, že mi věříš ze všech lidí nejvíce. Vím, že ty víš, že žárlím na vlastního bratra pro ty léta, která jsi strávil milováním ho. Víš, že nemám rád, když působím někomu trable.
Všechno víš, protože ty do mě vidíš. Jako bych pro tebe byl otevřená kniha, ty do mě vidíš!
Víš, o čem teď přemýšlím a možná že i přijdeš a obejmeš mě… A že možná i když je slunné ráno, přesuneš mě do postele a znovu se budeme milovat, aby mi moje starosti zmizely z mysli.
Alespoň na chvíli, alespoň na takovou chvíli, dokud mě budeš držet v náručí a já budu moct objímat tebe.
Budu tě objímat tak moc a budu si přát, abys nikdy nezmizel z mého života.
Protože v den kdy nebudu moct být s tebou, pro mě bude nejhorším dnem mého života .
Už nikdy to nebude stejné jako dřív, už nikdy bych se neprobudil a ty bys u mě ležel, i když jsem ti to noc předtím nedovolil, už nikdy bys o mě nepsal v tvých potrhlých románech, už nikdy bys mě najednou neobjal a nedonutil mě se s tebou milovat.
Už nikdy bychom nebyli schopni být šťastní, jako jsme teď.
Protože se navzájem milujeme a to dává našim životům tu pravou sílu.
Protože ty nedokážeš žít beze mě a já nedokážu žít bez tebe.
Jenom představa, že bychom byli od sebe odděleni, je pro mě utrpením. Jen představa, že bych už nikdy neviděl tvůj úsměv, je pro mě utrpením.
Jenom představa, že bys mi umřel nebo bych tě již přestal bavit, je utrpení.
Utrpení tak velké, že mi vžene do očí slzy.
A najednou… se kolem mě ovinou velké, silné paže a já nemohu dělat nic jiného, než se usmát.
Protože ty do mě vidíš. A miluješ mě, proto mě chceš ochránit před tím, nad čím teď přemýšlíš…
A tak se ani nebráním, když mě políbíš, a tak se ani nebráním, když mě svlékneš do naha a hraješ si s mým tělem, tak se ani nebráním, když do mě vstoupíš a zase se milujeme.
Pomalu, něžně, zoufale, krásně.
Protože ty do mě vidíš. A protože víš, že já uvnitř trpím. Trpím nad slovy ostatních. Tak jako ty nad ostatními. Tak jako ty v mládí. Protože jsme stejní. Protože tiše trpíme nad tím, co si myslí ostatní.
Protože jsme stejní.

Povídka je... krátká... ale měla jsme dobré období...
pa

Slyším to… To nekonečné pípání… nepříjemný pocit, že ti nemohu pomoci… Že tě nemohu zachránit.

Znak, že moje láska rychle umírá… A já ji nemohu pomoci, i kdybych chtěl.

Cítím to… Když položím hlavu na tvou hruď, cítím to… Slyším to, na čem mi v životě nejvíce záleží. Znak toho, že pro tuto chvíli tvoje srdce bije.

A možná v nějakém nejzazším koutku mysli doufám, že bije jenom pro mě.

Cítím se absurdně… Mám chuť dělat tolik věcí najednou. Napadají mě  nápady na sebevraždu a věci, které by normálně moji radostnou duši ani nenapadly.

Protože když tě vidím ležet na nemocničním lůžku, doufám, že najednou ten pager, který tu sestra položila, zapípá…

Doufám, že protekce slavných bude mít v tomto případě účinek… Cokoli, jen abys byl zase v pořádku.

Protože chci, abys mě zase držel v náručí a já tebe. Abychom odjeli domů, a i když takový nejsi, abychom si jenom povídali. A smáli se.

Nikdy bych nemluvil o tom, co mě vždycky zajímalo. O minulosti a tak, ale mluvili bychom o budoucnosti.

O tom, jak ty budeš psát svoje romány a já písničky. Jak ty budeš stále tím slavným spisovatelem a já tím slavným popovým zpěvákem.

O tom, jak se budeme bavit s přáteli, které máme, a pak, když budeme spolu, budeme se milovat.

Jenom milovat a já stále budu doufat, že ses mě naučil milovat. Protože nejsem tak bláhový, abych počítal s tím, že jsi mě miloval od začátku.

Ne!  Ale budu doufat, že ses do mě postupem času zamiloval a zapomněl na toho, kdo ti způsobil utrpení.

Když se podívám na to, co leží na lůžku, vidím nádhernou bytost. Dokonce i napůl mrtvý jsi schopen být překrásný.

Někdo by mohl říct, že ty kruhy pod očima a bledá pleť ti sluší. Já bych s ním okamžitě souhlasil. Protože i kdybys vypadal sebehůř, miloval bych tě.

Od té doby co zjistili, že máš nádor na plicích kvůli svému neustálému kouření, měl jsem pocit, jako by se mi můj krásný svět zhroutil jako domeček z karet.

Jako bych snad i viděl svoji vlastní budoucnost. Bez tvé pomoci, tvého umění rozpálit mě do nejposlednějšího atomu mého těla. Bez té schopnosti, která mi vždy pomáhala napsat písničku, bych nedokázal žít.

Ani bez tvého věčně zamračeného obličeje. Ani bez tvých typických změn v chování, o kterých jsem za tu dobu, co jsem s tebou, tolik naučil.

Jako by snad v tvém chování už nebylo nic, o čem bych neviděl.

Jako by snad celá doba, co jsme byli spolu, v tu chvíli zmizela díky něčemu takovému, jako je cigareta.

Někdy jsem měl pocit, že to děláš naschvál… Že kvůli tomu, že jsi v minulosti zabil člověka, kterého jsi miloval, zabíjíš se ty teď tak pomalu, abys přitom mohl co nejvíce trpět.

A někdy prostě chci, aby ses probudil ze svého spánku a řekl: „Co na mě tak koukáš, Shuichi? Já přeci neumírám, prostě jenom odpočívám.“ A já bych se s radostí usmál a pak s tebou šel domů a rozmazloval si tě tak moc, až bys nemohl.

Čas od času se najdou tací, jako je Hiro, Ayaké, K-san a hodně i Tohma-san, kteří se na tebe přijdou podívat. A říkají, abych si šel odpočinout, ale já prostě nedokážu něco takového udělat. Když se dívám na tebe a ty nemáš již moc šancí na přežití, mám pocit, že moje malé problémy nemají cenu.

A pak zase nekonečně čekám, kdy ten pager zazvoní a poslouchám to odporné pípání, které mi říká, že ty tu již moc dlouho nebudeš.

A pak teprve usínám na židli u tvojí postele se sny o naší budoucnosti a nadějemi na tvoje probuzení.

 

*_*

 

Když jsem se probudil, všechno kolem mě bylo zmatečné. Lidé pobíhali a já jsem si na chvíli s hrůzou pomyslel, že snad selhali přístroje a ty umíráš… Ale pak mi jedna ze sestřiček řekla, že se našel dárce. A já jsem si pomyslel, že se můj sen splnil…

Víš… Sním o velké louce… Na které jsme jenom my dva… Ty mě objímáš a šeptáš mi něžná slůvka, říkáš mi věci, které bys mi v životě neřekl. Sladká slova, taková, co se nehodí ke tvému charakteru.

Ale jsme v klidu… Nic nás neruší a jen tak spolu ležíme na té velké, prosluněné louce…

A teď, když jsem se probudil… Cítil jsem, že moje naděje o trochu stouply. Že mi sice nikdy neřekneš taková slova, která jsi mi řekl ve snu, ale že mě zase budeš objímat tak, jako jsi mě objímával.

Jenže teď tu musím čekat. Hodiny nesnesitelného světla, které píše „probíhá operace“. Až zhasne, dozvím se rozsudek, který rozhodne všechno v mém životě.

A tak čekám a doufám, že až tě znovu uvidím, ty se ke mně otočíš a řekneš: „Ahoj, Shuichi, dlouho jsme se neviděli.“

A teprve tehdy budu zase šťastný. Protože tu budeš ty a já zas budu snít o naší velké zářivé louce.

 

Díky Way za opravu
Fandom: Code Geass Lelouch of the Rebelion
Pairing: Jeremiah Gottwald / Lelouch Lamperouge (Lelouch di Brittania)



Cítíš to? Ten pocit, který pociťuji já? Syn mé milované královny Marriane se stal Zerem, jenom aby oplatil její smrt muži, kterého nejvíce nenáviděl. Vlastnímu otci.
Cítíš to? Když mi oplácíš polibky a sténáš jako malá coura.
Nemyslím si, že tohle děláš někdy s někým jiným. Nejsi ten typ.
Možná jsi se již líbal s jinými dívkami, ale ty nejsi ten typ, který by prodal své tělo každému, i když by o to mnoho lidí stálo.
Důvod, proč bojuji, není ani tak věrnost královně Marriane, ale z lásky k tobě.
Protože jsem se zamiloval do osoby, kterou jsi. Do silného vůdce, do mstivého Zera. Do tebe samotného.
Tenkrát, když jsem poprvé pochopil, že ty jsi synem Marriane, bylo to tehdy, když jsme proti sobě bojovali, jestli se to dalo nazvat bojem. Tehdy jsem se do tebe poprvé zamiloval.
Ano... Byl jsi to ty, který jsi mi zničil život skandálem Orange. Ale teď tu přezdívku nosím s hrdostí.
Když tě líbám, přemýšlím, na co myslíš. Proč to se mnou vůbec děláš… Když je část mého těla kybernetická.
Možná že sis mě prostě vybral mezi tisícovkami možností. A i za to jsem šťasten.
Když se na tebe dívám, zmítáš se na posteli v orgasmu, cítím touhu. Touhu ukořistit to tvoje chladné srdce, které je naplněno pomstou.
A ty se pak na mě podíváš, jako bys mi četl myšlenky a pohladíš chladnou masku, levou polovinu mého obličeje.
Tak jako obvykle. Je to tak říkajíc náš malý rituál po sexu.
Možná že si ani nezasloužím být s tebou. Jsi císař… ke všemu i náctiletý, ale ta touha se nedá jen tak opustit.
Poslední polibek a usínáš. A já jako obvykle pozoruji tvoji klidnou spící tvář, která není zvrásněna starostmi každodenního utrpení.
Žádné Zero Requiem... Nic!

Celou noc tě pozoruji. Ne že bych nebyl unaven, ale pozorovat tě je jedna z věcí, které miluji.
Sledovat tvé aristokratické rysy. Nosánek který míří do výšin a plné narůžovělé rty... Jsem rád, že do mě bylo implantováno Geass Canceller.
Protože i kdybys mi chtěl přikázat, já bych to mohl zrušit.
Možná že proto sis mě vybral. Protože u mě nemáš možnost omylem mi přikázat něco špatného, tak jak se to stalo s Princeznou Euphemií.
Protože i kdybys to udělal naschvál, já to mohu zrušit. A přesto ti věrně sloužím, ne jako třeba Kururugi, který je s tebou, aby vyplnil Zero Requiem.
Pozoruji tě celičkou noc, jak dýcháš, a jsem rád za každý nádech. Protože jsi osoba, kterou miluji nejvíc na světě a každý tvůj nádech je pro mě spásou.
Možná proto se bojím zítřka.
Možná proto nechci, abys zemřel.
Možná proto, že vím, že tohle je tvůj poslední večer se mnou.
Možná proto, že vím, jak jste si tenkrát s Lordem Kururugi slíbili lepší svět. Zero Requiem. Tvoje vlastní smrt.
Je tu příliš možná. Až moc, řekl bych.
Je to nepříjemné a bolestné, vidět tě zase otevírat oči. Přál bych si, aby tahle noc trvala věčnost.
Abych se mohl navždy dívat na tvoji tvář. Abych se s tebou mohl milovat. A abych tě viděl zase se smát.
Podíváš se na mě, ale jsi potichu. Tentokrát nic neříkáš. Každé jiné ráno bys mi vynadal za to, že tě znovu pozoruji. Tisíckrát jsi mi za to nadával. Ale já se vždy jenom usmál.
Teď neříkáš nic a já vím, že to je proto, že je to jedna z našich posledních chvilek spolu.
Skloním se nad tebe tak, abych se rty dotýkal tvého ucha.
Jedno z míst, na kterých jsi hyper-citlivý. A pošeptám: „Naposledy.“
A ty se usměješ a necháš mě, abych si tě vzal, několikrát za to ráno, znovu a znovu tě mohu držet v náručí a milovat se s tebou.
A stále dokola opakuji věc, kterou jsem nebyl schopný za ty měsíce našeho vztahu vyslovit.
„Miluji tě.“
Poprvé… tě to vyděsí.
Nevíš, co dělat a celý zrůžovíš… Je to nádherně roztomilé a má touha milovat se s tebou jenom vzroste.
A pak… jako by to bylo ve snu… odpovíš stejnou větou a já mám pocit, že bych radostí klidně i brečel.
Miluji se s tebou tak divoce, že ti i lehce ublížím. Úplný opak toho, co jsem dělal do teď tohle celé ráno.
Cítím i několik slz skanout dolů… Zrádkyň, které mi utekly z toho jediného živého oka, které mi zbývá.
Ale ty se jemně usmíváš jako bys věděl. A já věřím, že ano…

*_*

Srdce mi divoce tlouklo, když jsem v dálce zahlédl postavu falešného Zera. Ještě pár chvil a Zero Requiem bude dokončené.
Cítím to s každým krokem, který Kururugi udělá, že se nitě, které pojili náš vztah, trhají jedna po druhé.
A pak, když sleduji, jak do tebe zaboří ten celý meč, mám pocit, že polovina bolesti, kterou v tu chvíli pociťuješ, byla přenesena na mě.
Je mi strašně. I když mohu zvenčí vypadat úplně normálně, uvnitř jedna část mého já umřela.
Potřeboval jsem tě k životu… Ale tvůj úsměv, který jsi nasadil jako tvoji posmrtnou masku, mi dodal sílu žít… Protože jsi obětoval svůj život za lepší svět.
A taky vím… že na mě někde tam v nebi nebo spíš v pekle budeš čekat.
A pak teprve… budeme zase šťastní.

Nevím jeslti jste si vědomi, ale pár dní možná týdnů nazpátek jsem přidala povídku Jahodová vůně.
Byla sjem poprosena o další kapitolu respektivě pokračování. A tak mě napadlo udělat z toho Jahodovou sérii.
Což znamená, že napíšu různé povídky na různá anime.
A všechny budou plné jahůdek XD pro začátek například Jahodová Vůně... XD teď píšu ještě Jahodovou Svatbu(název ještě není rozhodnutý) XD...
XD Kyaaaaaa jahůdky kawaiiiii

Junjou Romantica do toho půjde asi taky XD tam taky byla jahodová epizoda XD kyaaaaa

Další povídka XD doufám že si je užíváte XD když je s takovou láskou píšu XD

Fandom: Kyou Kara Maou
Přístupnost: Od 12-15 let (zmíněn sex)
Páry: Yuuri/Wolfram, Günther/Yuuri, Conrad/?
Shrnutí: Greta má pár zvědavých otázek a Conradovi je z toho pořádně horko...


Japonsko-český slovníček

Ano-sa = Jakési Japonské citoslovce. Jež vyznačuje "ehm"
Hai = ano
Heika = Jeho Výsost
Hime = princezna
Hime-chan = princeznička

Poznámka pro neznalé: Bratři Gwendal von Walde, Conrart (alias Conrad) Weller a Wolfram von Bielefeld jsou princové království Shin Makoku, Yuuri Shibuya jeho král alias Maou a Wolfův snoubenec, do manželství se mu však nechce. Princezna Greta je jejich adoptivní dcera. Včelí medvídci jsou druh magických stvoření z Shin Makoku, okřídlení savci, něco jako roztomilí netopýrci. Günther von Christ platonicky miluje Yuuriho a nemá rád jeho vztah s Wolfem. Conrad miloval tragicky zesnulou Julii von Wincott.

„Ano-sa, Conrade, Gwendale!"
Greta vešla do místnosti, kde právě o čemsi diskutovali dva nejstarší princové království, poněkud nejistě a s rozpaky. S tím, jak vstupovala do puberty, se styděla se před oběma pohlednými mladými muži už sama o sobě, ovšem nyní, když se chtěla zeptat na takovou zjevně choulostivou věc, obzvlášť. Jenže nic jiného jí nezbývalo, pokud chtěla dostat rychle odpověď. Anissina totiž právě vymýšlela nějaký svůj nový vynález a odmítla se jí věnovat, lady Cecilia nebyla na hradě a služtičky se při jejích slovech rozesmály a s pištěním utekly, zatímco Günther von Christ zesinal, rozplakal se a následně se beze slova a za stálého tichého štkaní začal opíjet. A jejích adoptivních rodičů se týkalo právě to, co chtěla vědět, nehledě na to, že zřejmě byli stále zaneprázdnění. Princezna tedy musela chtě nechtě jít za oběma urozenými bratry.
Prostřední z princů Shin Makoku se na ní podíval a usmál se, nejstarší se typicky zamračil, ale na tom nebylo nic divného, protože ten se mračil pořád.
„Dobré ráno, Greto!" pozdravil Conrad srdečně a od Gwendala se ozvalo zabručení zhruba ve stejném smyslu.
Adoptivní dcerka Wolframa a Yuuriho byla zčervenalá a bylo jasně vidět, že jí něco není příjemné. Natáhl se k ní a posadil si ji na klín. Zrudla, ale nebránila se, jen sklopila zrak.
„Copak se stalo, hime-chan?" vyzvídal Conrad vlídně.
Greta upřeně hleděla na desku stolu a zčervenala ještě víc. Lord von Walde a sir Weller se na ní překvapeně zadívali.
„Já... chtěla jsem se zeptat Wolframa, kdy zase přiletí včelí medvídci, jenže jsem ho nikde nemohla najít, u sebe v pokoji nebyl," princezna hlasitě polkla  a zabodla oči tentokrát do země, jako kdyby vzorec na koberci byl nějak extra zajímavý. „Tak mě napadlo, že spí u Yuuriho, tak jako to občas dělává a jak jsem to dřív dělala i já, a ještě se neprobudili. Tak jsem se zašla podívat k do jeho pokoje a tam...!" Stále nechápající Gwendal se k ní přiblížil trochu víc, protože princezna ztišila svůj hlas. „Když jsem přišla ke dveřím, uslyšela jsem jako kdyby někdo sténal. Myslela jsem si, že je to Wolfram, když má poslední dobou ty problémy se žaludkem, tak jsem mu chtěla pomoci, jenže... Jenže když jsem otevřela dveře...!"
Hime tentokrát na okamžik ztichla úplně a barvou teď apelovala na vlčí mák. Pro tuto chvíli se zdálo, že pánové konečně pochopili situaci. Dívenka však zatím zase našla řeč.
„Yuuri a Wolfram byli NAZÍ... A... a...! Dělali DIVNÉ VĚCI!!!!"
Weller ji k sobě ochranitelsky přivinul a konejšivě hladil, zatímco pohlédl překvapeně na lorda von Welde.
„Já myslel, že Yuuri si své city k Wolframovi ještě nepřiznal!" zašeptal tiše Gwendalovi.
Na čele jeho bratra se objevilo ještě víc vrásek zamračení než obvykle a Conrad ho zaslechl mumlat něco co znělo jako: „Před svatbou ne!"
„Co to znamená?" dívala se Greta na oba prince nešťastně. „Je to v pořádku?"
„To teda NENÍ! A znamená to, že tady někdo brzy dostane pořádných pár facek!" vrčel Gwendal. „Já mu dám, že je na manželství moc mladý, syčák jeden, fracek drzá nestydatá pokrytecká...!"
„No tak, Gwene, nemůžeš inzultovat svého vladaře, to by byla urážka majestátu. Prostě si s nimi rozumně promluvíme, ano? Greto, to, co jsi viděla, je to v pořádku, tedy teoreticky, ale jen když to dělají dva dospělí, kteří se mají opravdu rádi a ..."
„A jsou manželé!" zaburácel Gwendal. „Je mi jedno, jaké zvyky mají v lidském světě, ale tady, v Shin Makoku, tyhle móresy zavádět nebudeme!"
Dříve než se odhodlal vtrhnout přímo na scénu a pořádně oba provinilce seřvat, začaly se ozývat z chodby hlasy hádky.
„Slabochu! Vždyť jsem málem spadl a ty jsi mi ani nepomohl!" první hlas podle všeho patřil princi von Bielfeld, snoubenci Jeho Veličenstva.
A ten, kdo mu odvětil: „Neříkej mi slabochu!", byl nepochybně král sám.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil pár snoubenců, v tuto chvíli při jednom z jejich rituálů.
„Ah, dobré ráno, Conrade!" Yuuriho úsměv i přes hádku byl zářivý a vyznačoval z něj klid.
Gwendalovi trochu zacukalo v obočí, protože Yuuri byl v té chvíli opravdu roztomilý, ale i když měl pro mladého krále celkem slabost, na jeho celkovém názoru na věc to nijak nezměnilo.
„Dobré!" kývl Wolfram líně.
„Dobré!!??!!" syknul Gwendal a znělo to jako vyhlášení války.
Snoubenci si ho užasle změřili a zjevně zpytovali svědomí, co zas provedli, ale na nic pohoršujícího nemohli přijít. Gwendal založil ruce na prsou a vrhal na tě temné pohledy. Atmosféra v místnosti zhoustla a taky se významně ochladilo. Greta se držela Conrada jako malé vyděšené klíště a nechápala absolutně nic.
 Conrad obhlédl situaci a když zjistil, že ani jeden z nově příchozích se nechystá začít hovor, ujal se toho sám: „Dobré ráno, Heika! A jak jste se vyspali vy? Vypadáte nějak unaveně... Těžká noc? Nebo spíš by se mělo říct náročná?"
Greta bázlivě poočku vykoukla z jeho náručí a čekala, jak se věci vyvinou. Obvykle by běžela své rodiče okamžitě uvítat, teď se ale bála na sebe upozornit. To, co ráno v ložnici viděla, ji uvádělo do rozpaků, i když tomu ještě dobře nerozuměla, a to, že si ti dva tehdy ani nevšimli její přítomnosti, ji rozčilovalo, byla zvyklá na to, že jí vždycky věnovali plnou pozornost. A navíc se Gwendal zlobil, takže to nemohlo být v pořádku. I když to vlastně vůbec nevypadlo ošklivě, když se nad tím zamyslela...
Yuuriho tváře lehce znachověly a on uhnul očima, proto zasáhl Wolfram.
„Proč tě najednou zajímá, jak jsme se vyspali?" odsekl hrubě.
„Ale to ptáčci na stromech si vrkají zajímavou novinku..." Gretě uniklo slabé vyjeknutí, které okamžitě utichlo. „Prý si královský pár užívá nedovoleným způsobem ještě před uzavřením sňatku," pokračoval Conrad a sledoval jejich reakce.
Teď už byli rudí oba dva, Wolfram se však nedal zaskočit a vyprskl: „Ty máš co říkat, Wellere! Viděl jsem tě nedávno líbat se s Wincottem! Ne že bych to nečekal, když vím, co jsi cítil k Julii, rodinná podoba se nezapře...Ale o nějakých vašich zásnubách jsem taky nic neslyšel!"
Conrad ztuhnul a jemný úsměv, který měl doteď na tváři, rázem zmizel
V tuto chvíli Gwendal zařval: „Nemluv takhle se svým starším bratrem, mladíku!"
Wolfram se ovšem nezalekl, neustoupil ani o krok, zato jeho obočí se významně zvedlo a jeho pohled směřoval ke Conradovi, potom k oknu směrem k panství Wincottů a pak zase zpátky na Gwendala, a potměšile se ušklíbl. Po chvíli se zdálo, že Gwendalovi konečně došlo, co Wolf naznačoval, a ustoupil nevěřícně o pár kroků dozadu. Conrad se usilovně snažil ztělesňovat dokonalou nevinnost, ale moc se mu to nedařilo...
Yuuri již nevydržel nepříjemnou atmosféru v pokoji a chytl prince za ruku. Vyběhl spolu s ním z pracovny a nejrychleji jak mohli utekli co nejdál od těch dvou rozzuřených vlků.
„Drzoun jeden!" zamumlal si pod neexistující vousy von Walde. „Tohle si k nám dovolit! A před Gretou!"
„Ale vyvinulo se to nanejvýš zajímavě, ne?" usmál se znovu Conrad mile. „Myslím, pánové, že budeme moci konečně chystat královskou svatbu!"
„Dvě svatby, bratříčku," pohlédl na něj Gwendal tvrdě. „Protože v opačném případě tady nechci lorda von Wincott už vidět!"
Greta pozpátku nenápadně vycouvala ke dveřím, vyklouzla ven a běžela se schovat se do svého pokoje. Když míjela dveře pokoje Günthera von Christ, slyšela, že šlechtic stále ještě pláče a poněkud přiopilým hlasem si brouká písničku o ztracené lásce...

*_*

„To bylo od nás trochu drzé, nemyslíš?" zašeptal s úšklebkem Yuuri.
Byli natisknutí ve výklenku, který jen tak náhodou našli při úprku z pracovny.
„Tvoje osobnost se naprosto změní, když jsi se mnou!" odpověděl Wolfram vesele a vykouknul jestli někdo nejde.
„Ale vždyť na tom nezáleží," objal ho král a zabořil mu hlavu do blonďatých vlasů. Cítil z nich vůni jahod, která ho omamovala a vzbuzovala v něm různé chutě.  „Stejně jsem tě chtěl oficiálně požádat o ruku, tentokrát s pevným datem svatby, tak co..."
„Ale ne že si to zase rozmyslíš!" Wolf zněl trochu podrážděně, ale i tak si užíval objetí.
„Hmmmm, tvůj král chce polibek!" zašeptal mu do ucha Yuuri. „A to je rozkaz!"
„Hai, hai, heika" omámeně odpověděl blonďák a otočil se k němu.
Yuuri si ho přitáhl k sobě a objal. Přiblížil hlavu jen tak, aby se mohli dotknout čely a zadíval se zblízka do zelených očí. „Voníš po jahodách, lásko. Vsadím se, že i tvoje polibky budou jahodové!" zasmál se Maou a pak už se jen vpil do rtů svého společníka.
'Jahoda, přesně jak jsem si myslel!' blesklo mu hlavou...